streda, 3. februára 2016

Juráček, moja imaginárna láska.

Výstrižky z poviedky Jsem samota.

Kamna jsou rozpálena, ale od okna ještě čiší hlad. Přitáhl jsem kreslo ke kamnům, na kolena jsem položil knihu Goghových dopisů (protože je veliká) a na ni čistý papír. Zaslechl jsem v sobě báseň.

Já na vztek bábě Poezii
kapku své krve neproliji
ač s anděly se potýkám.
Hle už jim přistřihuji krídla
a na bublinkách dětství z mýdla
odlétávam a nevím kam...

Zbytek papíru jsem popstal slovy Postoloprty" a "Prokop Buben". Přes ně jsem nakreslil veliký profil šeredného ženského obličeje. Položil jsem čelo na opěradlo křesla, bylo studené. Nejsem sám. Jsem Samota. Pátral jsem v duchu všemi prostorami, ohmatával jsem všechny lidi, ale nenašel jsem nic. Dnes bych všude a v každé společnosti sám. Trochu mě to uklidnilo. Dnes nejsem sám. Jsem Samota. A to mě trochu uklidnilo. Vždyř už jsem zase začal vzpomínat na Tinku a spatřil jsem náš domov (její a můj), a říkal jsem si, že v tomto městě jsou nyní všichni lidé doma (to slovo by mělo být kurzívou, má dnes výjimečný význam).

Hle, teď někdo zapíná rádio, stahuje roletu v okně, někdo položil vidličku vedle talíře, někdo čte, někdo si oblékl župan, někdo pije pivo z broušené sklenice, někdo se hádá, někdo mlčí...
Chtěl jsem vzít kabát a chodit ulicemi. Chtěl jsem potkat na ulici toulavou kočku... Za každým oknem je však někdo doma. Myslel jsem na Tinku a spatřil jsem náš domov (její a můj). 
To vždycky když shledám naivnost svých veršů, pošetilost svých plánů, samotu svého života.

...

I Tinka odchází, i náš domov je už méně určitý. To proto, že dnes jsem Samota a že jsem na to přišel.