nedeľa, 30. mája 2010

O.M.

POKUŠENÍ NA ŠPILBERKU

(Eduardu Milénovi)

Varhany motorů
rozechvívaly loď,
na které plulo město.
Řekl jsem přítelkyni –
je skoro k podzimu,
vem tělo své a pojď,
než zazmítá se
kostra draka v drátech,
než staje s broskví jíní
a než potkáme cestou
blouznivý vítr a sad,
který po dukátech
listí hází mu.

Řekl jsem přítelkyni –
vem tělo své a pojď,
půjdeme na špilberk.
Je skoro k podzimu,
básně se však ještě zelenají,
i když keře poodkvetlé spí tu,
a třpytný letoun slídí po blankytu,
kam připjal by svůj šperk.

Varhany motorů
rozechvívaly loď,
na které plulo město.
Na horní palubě
řekl jsem přítelkyni,
když objal jsem ji cestou,
cestičkou nahoru –
hleď, totot vše je tvé,
co zavřeš pod víčka:
i žluvy na dubě,
krok z pavlačí a síní,
i háje pro mrtvé,
jež v srdci pochovalas,
Koliště, Petrov, Radlas,
i malá sovička,
co houká po vlacích,
i dýmy, které plují.
Hleď, to vše je tvé,
co zavřeš pod víčka
s klenoty očí svých
tak jako do etují.

I červeň tramvají
je tvá, i alej s hlohem,
křídla, jež mávají,
dávajíce nám sbohem,
odprýsklé návěstí
- fermeže, barvy, laky –
déšť, který šelestí,
déšť, který smývá šminku,
a na Zeleném rynku
kašna i v noci vřící,
koberce létající,
utkané textiláky,
vinárna v Klášteře,
hospoda U rosničky,
kde jsi mi slíbila
věrnost i v nevěře
a kam se vracím vždycky,
když dlužím duši verš
a tělu sklenku vína.
Hleď, toto vše je tvé,
zeď, která zapomíná
pod slídou z perleti,
pod větví popínavou,
že ty si vzpomeneš,
jak nahou, bez větve,
hřávalas ji svou hlavou,
tonouc v mém objetí.

To město lásky tvé,
je tvé
jak já a každý dům a sad.
A neboj se, že odletí
i s dýmy, které plují.
zavři je pod víčka
s klenoty očí svých
tak jako do etují.

A nech si o něm zdát.